AK backcountry experience project 1 | Robin Kaleta - freeride

Naše velké aljašské dobrodružství začalo ještě dříve, než jsme si mysleli. Už na pražské Ruzyni se totiž zjistilo, že lahve do lavinových batohů máme nahlášeny pouze 3 a vezeme jich 7.
Přestože je podle mě skoro jedno, kolik malých lehkých lahviček vezem, pakliže jsou všechny stejné a mají certifikaci, pro přepravní společnost to vypadalo jako neřešitelný problém. Naštěstí se ale stačilo chvilku tvářit, že chyba musela vzniknout na jejich straně a bylo po problému. Nasedli jsme tedy do letadla a vzlétli, abychom po několika přestupech za 23 hodin dosedli v Anchorage. Euforie, která v průběhu letu postupně upadala, hned zase naskočila. Umocnil ji navíc fakt, že všechny naše lahve zůstaly v hlavních batozích. Což rozhodně nebyla samozřejmost. V Mineapolis jsme potkali Němce, kterému ji z příručního zavazadla vzali...
Vyzvedli jsme si tedy i naše oversize skibagy a chystali se k taxíku, když jsem si všimnul roztrženého zipu a z něj trčícího lyžáku. Bohužel byl jen jeden. Druhý neznámo kde.
Když si uvědomíte, jak náročný proces je nechat si vytvarovat skelet lyžáků přesně na nohu, aby se člověk celý den cítil dobře a netrpěl, dojde vám stejně jako mě, že jsem přišel o tu nejdůležitější část mého lyžařského vybavení. Noční můra jak vyšitá. A to byl let do Anchorage podle plánu to nejlehčí. Problémy měly vznikat při shánění skútru, při řízení desetimetrové obytky s vlekem a skútrem po městě, při navigaci ledovcovým terénem v mlze, při samotném ježdění a následném opravování skútru nebo při kempování v horách, ale ne při příletu.
Hezky nám to začíná...

autor textu: Robin
foto: Vítek Ludvík
na fotografiích: Filip Paseka, Aleš "Zemič" Zeman, Mates Lucuk, Martin Vrbický, Robin Kaleta