Mezinárodní horolezecký festival v Teplících nad Metují | Robin Kaleta - freeride

Předposlední prázdninový víkend, se v Teplicích nad Metují (kousek od Adršpachu) konal festival horolezeckých filmů. Skvělá událost plná zajímavých lidí a aktivit (když nepočítám tu nejzajímavější a nejdobrodružnější - lezení). Jakmile jsem se o něm dozvěděl, navrhnul jsem Pedrovi, jestli bychom tam nezajeli. Z Pedra se stal za poslednich pár týdnů nadšený horolezec, takže byl hned pro. Na místo měla dorazit i velká část red bull family, takže mi bylo jasné, že srandy a chlastu bude hromada. Jen sem se trochu obával, jak to nakonec dopadne se samotným lezením. Na místo jsme dorazili ve čtvrtek večer, lilo jako z konve a to se prý pak na písku dva dny neleze, tak jsme se s klidným svědomím zmrskali. Ráno bylo krásně a my se jeli projít s red bullákama a jejich lezeckou hvězdou Jenny Lavarda (mistryní světa v lezení) do teplických skal. K mému překvapení měli všichni lezení sebou. Skoro sem si rval vlasy na hlavě. Některé skály už byly suché, takže se začalo lézt a já mazal zpátky dolů pro matroš, tím jsem promeškal koukání na Jenny při výkonu, ale nějak mi to bylo jedno. Chtěl jsem lézt, přestože mi po kalbě nebylo nejlíp.
Lezení v okolí Adršpachu je dost specifické, člověk pořád všude slýchá jak jsou jištění daleko od sebe, jak jsou spáry pro nepískaře náročné a nejištěné... no měl jsem velký respekt. Na druhou stranu je taky pravda že cesty, ve které se člověk pořádně vybojí a přeleze ji si pak s odstupem času váží daleko víc, než těch dobře odjištěných. A já se vybál docela dost. Krásná zkušenost. Tenhle druh lezení je daleko větší dobrodružství, než sportovní lezení.
Vzhledem k tomu, že po chlastu se člověku neleze nejlíp, řekli jsme si všichni, že večer nekalíme a další den lezem..... šel jsem ten večer brzo spát.
Ráno budím v 9 Pedra, který večer při mém odchodu na kutě říkal, že za chvíli jde taky. Přislo mi divné, že už nepobíhá od 8 venku jako obvykle. Ukázalo se že jsem byl jediný kdo vzal předsevzetí vážně. Pedra jsem vzbudil ale říkal že šel před chvílí spát a že nikam nejde. Zbytek party – Krabík, Roman, Aleš Holub a jeho Kačka naštěstí šli. Vypadali všichni celkem použitelně, aspoň sem si myslel. Bohužel Krabík musel chudák odběhnout řešit nabourané auto, Aleš s Kačkou to zabalili s ním a tak když se i můj poslední zbylý spolulezec Roman poblil, zatímco mě jistil, ztratil jsem veškerou naději na prolezený den.
Byl sem zoufalý a zralý udělat nějakou blbost. Zkusil sem ještě zavolat Vítkovi, který se měl někde kolem taky pohybovat. Dost dlouho mi trvalo, než jsem je našel. Pod stěnou mě čekal Telemarek, který nelezl. Vítek byl v půlce cesty a spolulezec jej dobíral shora. Vzpoměl jsem si, že Vítek říkal, že teď moc nelezl a řek sem si to snad teda dám taky. Marek se nabídnul, že mě bude jistit. Dolézt k prvnímu kruhu v cca 10 metrech byla docela fuška a adroš. Ale když už jsem tam byl, tak si říkám, že teď už jsem jištěný a pokud se trochu prolítnu, na zem snad nepůjdu. K dalšímu kruhu to šlo, potom byl kruh v místě kam jsem se neuměl dostat, oblezu to zleva sparou teda. Spáry lezt neumím a taky to tak vypadalo. Nějak sem se dostal nahoru používajíc i méně estetické pohyby a když se natahuju k vynechanému kruhu podemnou prasknul kyz na kterém jsem stál. Udržel sem se, ale přišel o jedinou možnost, jak se dostat k tomu kruhu. Nic moc situace. Pozitivní bylo, že nebylo na výběr, což sem uvítal, protože se nerad rozhoduju. Teda moh sem skočit a pořádně se proletět, ale to se mi bez boje nechtělo, takže sem se vydal k dalšímu kruhu. Ne nadarmo se říká, že na písku existuje jediná cesta – vzhůru. Čím víc jsem se vzdaloval od toho posledního zapnutého kruhu někde hluboko pod sebou, tím víc se mé myšlenkové pochody zjednodušovaly. Tam už nějak nebylo potřeba řešit jestli jít dál nebo ne. Celý rozklepaný sem se nakonec doplazil k dalšímu kruhu a cvaknul. Na další postup mi nezbýval už žádný morál a tak sem to zabalil. Ale ani mě to skoro nemrzelo, byl to velice intenzivní zážitek sebepoznání.
Večer proběhla ještě jedna menší kalbička a ráno v 7 jsem se už řítil vstříc novým zážitkům při volném pádu ze 4 kikometrů....


Fotos by Pedro